Kamarádům,přátelům,
Vždycky jsem si přál mít jednoho nejlepšího kamaráda,se kterým by jsme dělali všechno,který by mi byl oporou,kterému bych mohl říct vše a vždy by mě pochopil.
Toho jsem ale nedocílil.Průchodem základkou jsem se ujistil v tom,že když člověk někomu stoproncetně věří,tak se taky stoprocentně někdy v něm zklame.
Kamarádi prostředí,jsou ti kamarádi které jsem potkal při nějaké příležitosti,no a když se ta příležitost opakovala,tak jsem je potkal znova.Prostředím je škola,hospoda,rodina,atd.Bohužel kamarádi jednoho prostředí jen stěží pronikají do druhého ,zvláště když jsou tyto od sebe vzdáleny 200km..Proto o jedněch vím všechno o škole,o druhých jaké jsou s nima kalby, a o dalších jací jsou v běžném životě.Nadruhou stranu, ať jste z jakého prostředí jste, tak nejste ze všech zároveň.
Nejhorší na tom je že člověk v životě taky o dost kamarádů přijde.Právě u mě za to může změna prostředí,která se nechtě dotkne i toho nejlepšího človíčka.S ní jedny kamarády přestaneme tak často vídat,a když je po delší době potkáme, tak hovor vázne a hledáme těžce kdysi tak snadnou společnou řeč.Naopak lidem kterým jsme váhali říct ahoj ,těm vyličujem dopodrobna svoje dennodenní příhody.
Někoho potkám na pomezí jednoho prostředí s druhým,ale ona osoba nejde se mnou a ani já s tou osobou tam nečekám.proto si jen vždycky když se potkáme řeknem ahoj....
Po cestě životem vás někdo bude doprovázet, ale začínáme a končíme vždycky jen my sami.Jsou široké ulice po kterých s vámi kráčejí zástupy lidí mající stejný cíl,však přes pár lidí jdouce s vámi chodníkem až se nakonec sami prodíráme ostružiním.Tehdy to můžem buďto zabalit,nebo dojít opět na cestičku kde vás bude čekat nějaký náhodný spolujdoucí...
Spolu s jedněma se prodírám kopřivami, další mají cestu shodnou šípkem.Trnkami a hlohožím jdu sám,doufaje že někoho potkám.Na okraji louky občas taky někdo postává ale nač slučovat naše kroky když rozejdou se zakrátko...