Malé ohlédnutí se zpět
Letící káně nepostřehne pohyb myši v díře,ale při troše štěstí zaznamená nažloutlé skvrny na sněhu.
dříve něž začnem letošku říkat vloni,měli bychom se pozastavit nad tím,jsme li tou myší, nebo tím kánětem.
Když se ohlédnu zpět,nevidím nebe nebo zem,ale vidím sebe ,coby člověka.
Takový pták je nad starostma lidí ,vznáší se nad kajinou,a sloupy enrgetiky mu příjdou jako nechutné busty člověčenství.
Oproti hlodavci který prespektivu zanechal v poslední díře a jakékoli otřesy značící výskyt jiného obzoru jej uvádějí v rozpaky..
Pominu li tíživou skutečnost všeobjímajícnosti ,pak právě to jací jsme ovlivňuje naše okolí.
Může to být vrtoch okamžiku,jindy dlouhodobé odhodlání ,co nás vede k rozhodnutí mezi prespektivou dravce nebo osudu poddajné kořisti.
Někdo bude litovat myš pro její hloupost,jiný si oblíbí káni pro její neústupnost.
Co svět světem stojí ,je potřeba obojí.
Není to tím že by jeden profitoval z druhého,ale tím že jedno bez druhého by ztratilo smysl.
Když pominem rozlišnost jednotlivých pohledů,nezbyde nám nic než holá fakta ,ale ta nám pak příjdou jako každodenní škraboška všednosti a nezajímá nás na ní ,víc než jak před ostatníma vypadá.
Někdy jsem se zamyslel jdouce krajinou,jak asi vypadala prěd 200 lety...snad jen jediná hromada kamení ční to dodneška.A bylo to účelné vršit na jedno místo pískovce,by pak vše zarostlo smrkovím?Snad to tenkrát jen lidé ,doufajíce v méně zubů na pluhu lopotili se takto.
Dnes sednem k počítači ,napíšem pár slov které se při troše štěstí ztratí v cyber prostoru ,a lámeme si hlavu nad tím ,co je na hony vzdáleno elektrosloupům.
Kdybych nebyl člověkem,chtěl bych být sluncem co obletí celý svět za jeden den ,a přitom neztratí nic ze svého lesku.
Ať byly předchozí roky jakékoli,ten minulý se nesl ve znamení ztráty třpytu, či chceme li ve znamení ztrát prespektiv.Nejednou jsem se málem uzoufal nad necitelností okolí abych následně došel k závěru že schopnost pochopit jde ruku v ruce k bratrství.
Ačkoliv je pobratření chvályhodné ,tak ve vztahu muž-žena vedlo k nezdaru v rámci kterékoli další aktivity.
Nedokázal jsem vést věci k jednodenní prespektivě a možná jsem se snažil vidět to co ani nemohlo být.
Přes zahraniční zkušenosti ,vinouce se paraelně s kontrastem mé domáckosti ,jsem nakonec došel k závěru že nezáleží na čase nebo prostoře ,ale na lidech kteří jsou v tu chvíli u mě. Ať chci nebo ne ,tak mě tito ovlivňují a jsou terčem mých priorit a konfrontací.Jistě,ty nejlepší myšlenky mě napadnou až pak, ale i zato že mě napadnou jsem jim vděčen .
Tak jako motýl s poraněným křídlem tak i já jsem se přistihl že přemýšlím nad něčím co nedokážu.Prý že je dobré být na výši,abychom neztratili obzory.V tom případě musí být dobré i mrknout se pod nohy ,zda-li nás ten tenký led unese.Hledáním rovnováhy mezi těmito extrémy jsem trávil i uplynulý rok,jakož budu i ty následující.
Před tím než začnu zpochybňovat vhodnost toho co jsem udělal a co neudělal ,se ještě zastavím nad tím co jsem udělat mohl a neudělal.
Mohl jsem se lépe učit ,mohl jsem se více věnovat ideálu ovocnáře ,pilněji trénovat lukostřelbu.
Známým jsem mohl zvedat sebevědomí ,rodině pilnějším snažením přinést pocit hrdosti na příbuzného.
Leč ,nepodařilo se.Po roce jsem dospěl tam ,kde jsem.
Jestli jsem na lepší cestě,více připraven , nebo zaujat jen svou vlastní deziluzí a kráčím do propasti ,posuďte sami.
Ono vždycky záleží na úhlu pohledu ,a co za tmy vypadá šedě ,je za světla růžové.Ale měl- li bych tohle brát v potaz ,nemohl bych napsat ani to ,co jsem napsal.
Z mého pohledu byl rok 2007 jen dalším dílem do budoucí skládanky archeologů
ale kdo ví,třeba to všechno k něčemu jednou bude...