Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Životopis

Jmenuju se Jaroslav Pavlíček, narodil jsem se 9.5.1987 mamce a taťkovi, ve Frýdku-Místku.Už jako maličké robátko jsem se prý čile hlásil k životu, řval oběma konci,jedl za dva a kakal za tři.Už tehdy jsem lnul k přírodě, poněvadž jsem řval všude jenom v lese ne.

Po nějakém čase jsem, jak se říká, spadnul z lopaty,protože se narodila sestra Irena a o rok později bratr Vlastimil. Od té doby začlo být doma hlučno. Neustále jsme si dokazovali sourozeneckou lásku tím že jsme se navzájem bili a škádlili.Nebozí rodiče přihlíželi a nejednou rázně zasahovali čimž krotili naše bujné povahy.Výsledek se asi přece jenom nedostavil.Byly to doby plné her,ale i práce.Obrácení sena, sázení brambor jsme prováděli někdy neradi, ale získávali jsme tím vztah k přírodě.Ve čtyřech letech jsem měl tahovou maličkou motyčku a s ní jsem se spolu s babičkou rýpal v zahrádce.Kolena jsem měl vždycky ob bláta, a věru nebyl tvor který by se dokázal dovedněji a rychleji ušpinit. Abych se začlenil do kolektivu byl jsem posílán do školky. Ježiš jak jsem já tam nechtěl být. Postupem jsem si však přivykal,až jsem dospěl k prahům základky.

Paní třídní věnovala veliké úsilí aby nás dovedla k dospělosti což se ji ale k naší radosti mnohde nepovedlo.Z neznámých se stávali kamarádi,z kamarádů nepřátelé,z nepřátel přátelé.Kromě toho že jsme se stávali gramotnými, věnovali jsme se prestižním činnostem-honičky po škole,házení vším možným na všechnomožné,později i plácání spolužaček po pozadí. Již zde se projevovaly osobnosti a já jsem, spíše co by outsider, patřil ktěm kterým se posmívalo.Moje zahradnické choutky byly na útlumu a projevil se ve mně pud lovce.

Co bylo ve vsi rybářů tak tvrdili že není větší vydry nežli jsem byl já. Asi oprávněně, mnohokrát jsem prchal před porybným.Jako malému mi to naštěstí bylo promíjeno, takže jsem se dopracoval k zajímavým technikám lovu i pašování úlovku domů.V šesti letech mi mamka udělala z nitě a vrbového prutu první luk. To mě nadchlo tak, že jsem se od té doby s přestávkama začal zajímat o luky,což mi vydrželo a vydrží asi už do smrti.

Ve dvanácti se mi povedlo poprvé naroubovat stromek, už jsem začínal pěstovat ovocné stromky a věnovat se řezu.Tou dobou se mi povelo poprvé vypěstovat melouny, zeleninu jsem pěstoval už běžne.Z toho pocházel nápad naroubovat rajče na brambor, což se mi i za čtyři roky úspěšně povedlo.Sourozenci si kupovali za kapesné sladkosti a hračky,já jsem si kupoval ovocné stromky.Ve škole se rozhodovalo co dál bude kdo dělat, proto s ohledem k trojkovému prospěchu jsem volil učební obor zahradník.To bylo v Ostravě.Byla tam menší náročnost učiva,ale to mi nechalo větší prostor pro osobní růst.

Už jako děcko jsem chtěl vzduchovku,ale rodiče mi to nepovolili.Proto jsem si udělal laminátovou kuši,která byla nebezpečná více něž by byla vzduchovka. Ta mi byla zabavena, nezbylo mi než si udělat druhou, ještě silnější....Se středoškolským životem začly i kalby.Byly malé i velké,krátké i dlouhé,které končily dobře nebo hůře.Vytvořili jsme kalící bandu,s kterou jsme proplouvali akce, housepárty, hospody.Něco jsme se nakalili a něco se ještě nakalíme.

Jeden by řekl že dřív či později člověk dospívá.U mě to bude asi později...Vždy když se mi namane tak tvořím to nad čím dospělému rozum ustrne.Ať je to bunkr ze sněhu, nebo ozbrojený běh lesem.

Dětství si prodlužuju i tím že jsem se v roce 2005 přihlásil na SOŠ vinařskou.Je to čtyřletý studijní obor,na kterém došlo k perfektnímu sžití s tamní věkovou skupinou, ikdyž občas se košatost dospělosti dere napovrch..V současnosti věnuju kamarádům,spolužákům,prostě všem méně času než by zasloužili ,ale musím nějak rozdělit čas mezi školu záliby a ně.občas ujede nůž a ukrojím vice pro prospěch jednoho ale to se odrazí opět jinde.

Prespektivy do budoucna?:Potkat tu pravou,věnovat se všemu co mě baví,vzdělávat se,kalit,věnovat se rodině,..prostě být svůj!